Datum a čas

Dnes je úterý, 25. 7. 2017, 16:46:29

JÍDELNÍČEK

AKTUÁLNÍ JÍDELNÍČEK MŠ DRŽKOVÁ

Zlínský deník

Aktuální zprávy z našeho regionu nalezne na:

Zlínský deník - odkaz

Horní Podřevnicko

Stále čerstvé pozvánky na akce v regionu Slušovicka a Vizovicka naleznete na:

Horní podřevnicko

Východní Morava

Východní Morava

Univerzální překladač

Překlad (translations)

Czech English French German Italian Polish Russian Spanish

Svátek

Svátek má Jakub

Zítra má svátek Anna

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6

Aktuální počasí

Počasí dnes:

25. 7. 2017

zata

Bude oblačno až zataženo. Denní teploty 17 až 21°C. Noční teploty 14 až 10°C.

Přehrát/Zastavit Další

Pranostiky

Pranostika na akt. měsíc

Co červenec neuvaří - srpen nedopeče.

Pranostika na akt. den

Na svatého Jakuba čeká v lese mnohá houba.

Východ a západ slunce

Slunce vychází:05:10

Slunce zapadá:20:40

Odkazy

Živé obce

Interaktivní malovaná mapa Zlínsko a Luhačovicko

TV Zlínsko

E-pusa

Evropská databankaElektronický katalog sociálních služeb ve Zlínském kraji

SPRÁVA WEBU

Pokud byste měli nějaké náměty, pochvaly, či připomínky ohledně nových webových stránek, tak je můžete zasílat elektronicky na admin.drzkova@seznam.cz  nebo lubomir.marusak@seznam.cz.

Zasílat můžete také vlastní články do aktualit, plakáty na kulturní akce, inzerce či reklamy.

 

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Františka Jančíková :
Krása mluvy valašského lidu

Tento národopisný článek napsala za svého působění v Držkové řídící učitelka Františka Jančíková-Minaříková. Vyšel ve Vlastivědném sborníku "KRAVAŘSKO" v prosinci roku 1946. V této etnografické práci je několikrát vzpomenuta Držková a jejich obyvatelé, jejichž mluva a moudra tvoří celý tento článek.


Ten, kdo se zrodí na Valašsku a trvale tam žije, necítí často zplna půvabu, bohatosti a rozdílu proti jiným nářečím nebo vůči spisovnému jazyku. Krásu, barvitost a hudebnost našeho nářečí nejlépe pochopí ten, kdo přichází z jiného prostředí. Teprve ten tu krásu objevuje a obdivuje.
Svatopluk Čech praví, že chudému valašskému lidu jako by sudičky daly v náhradu za pozemské statky lásku k horám, jejich krásám, kde si lid žije svým životem a svou filosofií.
Valašské vrchy jsou krásné.
Vznikající scenerií, velikou rozmanitostí horských pásem, nepřehledným mořem pahorků, strání, chmurných grúní a údolí. Každý pohled skýtá novou zajímavost, jiný obraz.
Horská pásma se vkládají do sebe jako listy rozvité růže. Kdo dovede vyslechnouti jejich hovory, jejich taje, kdo jim porozumí, ten pochopí, co vlastně Valacha víže k tvrdé půdě.
Je to láska k horám, k malebnému kraji, ač je tu "konec chleba a začátek kameňa."
Snad ta přírodní krása měla vliv na vývoj valašského nářečí.
Bartoš praví , "že neslyšel krásnější mluvy než v malé dědině pod horami."
Naše řeč plyne, zvučí, při živém hovoru přímo zvoní, v rozhorlení zrovna hřmí.
Něco dramatického je v našem nářečí. Lid mluví obrazně, často užívá pořekadel a přirovnání, obrazů a básnických rčení. Má zdravé názory a břitký úsudek. Mluví stručně a výrazně. Bez dlouhého rozmýšlení dovede se vyjádřiti výstižně a přiléhavě.
Novější literatura neměla do chudých dědin valašských dlouhý čas přístupu, a proto se tam uchovala řeč starobylá, ryzí, jež trochu připomíná Veleslavína. Přirovnáme-li spisovný jazyk k našemu dialektu, najdeme tu množství výrazů původnějších, přiléhavějších, zvukově krásnějších, po případě tvrdších, které nebyly dosud využity.
Jistě nám obrodí spisovný jazyk a budou jej chránit před úpadkem. Bohužel původní ráz dialektu je dnes porušen školou, knihami, novinami a stykem se světem.

I. Valašská abeceda.
Valaština má obsáhlejší abecedu než spisovný jazyk. Například hláska l se tu objevuje ve čtveré formě. Měkké, střední, tvrdé a tvrdé dlouhé l .
Měkké l se vyskytuje ve slovech: plpa, bloncat, laterňa, klúč .
Střední : lepák, bělohlavý, bělohubý
Tvrdé : lavka, lata, lopář, lúka
Tvrdé dlouhé: ve rčeních: Ogara sa kdesi pabllcá . Cérka stójí jako sllp. Sllnečko už je nad horama.
Užívá se i dlouhého r: To je vrrša--Ščrrká vodu--Neukrrkaj!--Krrdel dětí--Kopřiva prrlí--Kráva trrče--Sekáč nosí krrbík-- Taková tvrrza.
Souhlásková spřežka dž vyskytuje se ve slovech: džgat, vrždžet, zmraždžek.
Souhlásková skupina šť vůbec v nářečí není. Obdobně jako v jiných nářečích se nahrazuje spřežkou šč.
Užívá se jí často: déšč--ščestí--ščep, ale i  ščéřit sa-- ščičkat.
Hláska k má nádech g: Říká se nejen: negde--negdo   nýbrž i muziga--grok . Povídavému chlapovi sa praví grágora-- hyd na dvoře grágoře.
Spřežku ě známe na příklad ve slovech hrábě, to je pan hrabě. Ale máme také ještě dlouhé ěě: například: měěrka, meněěj, měěgnút.
Slabika ni při zběžné výslovnosti se vyslovuje bez hlásky i . Říkáme krátce: ňňc, chodňňk, kňňžky .
Zakončení slov se někdy nepřehlasuje. Na Valašsku máme na dvoře koťa, tela, prasa, hříbja, jahňa a jahňacko , v kuchyni zase čelusťa, vařachy, klúč a klúče.
Spřežku ou naše nářečí nezná, nýbrž zachovalo si staročeské ú ve všech slovech: rúcho, kúkol, lúka, obtúlat, mamúlat, mrňúchat.
Slabiky tvrdé, měkké a obojetné odlišujeme výslovností dokonale. Za celou dobu učitelování nepotřebovala jsem děti mořit takovými: býti, obyčej, bylina... a děti psaly jedna radost. Byla tam však jedna přistěhovalecká rodina. Tyto děti sluchem ani citem nepoznaly, zda v kostele bili nebo nebili a domácí děcka měla z toho někdy ohromnou švandu, když jim kdysi Anča vykládala: Mi máme hodini za čtiři koruni. A školáci správně charakterisovali rozdíl ve výslovnosti měkkého a tvrdého i--y: "To sa nedá naučit, to sa musí čut!"
Přízvuk je jako ve spisovné řeči. Jen při vzrušení se přízvučná slabika poněkud protahuje: " Dájte pokoj!-- Ale děěte!-- No věěřte! Aň nezpomínájte!"

II. Jména a přezviska.
Valaština se vyjadřuje úsečně, řízně a přiléhavými výrazy. Má jich nepřeberné množství. I valašská rodová jména jsou charakteristická. Takový Gargulák, Glabazňa, Trnčák, Pařenica, Mikala, Migala, Galéta, Trlica jsou jména, jež vyznačují tvrdý boj o skývu chleba a o groš.
V některých jménech se zachovala zmínka o původním zaměstnání rodiny, na příklad Bača, Pastyřík, Močidlák, Strúhala, Kobzáň.
Každý horal má však ještě jedno dvě i tři přezviska. Na příklad: Ščebrovský, Humenecký, Grúňský, Zadkový, Zápačový, Smrďúcký, podle toho, kde bydlí.
V jiných jménech byla přesně odstupňována stavovská příslušnost. Máme Fojty, Dvořákovy, Jizbecké, Chalúpecké, ale i Sýpecké.
Za přezviska se však nestydíme. Sami se jimi představujeme, ba i děti , když přijdou do školy, neznají pravého rodového jména.
Když jsem přišla jako mladá učitelka do Držkové a zjišťovala jsem jména prvňáčků, zpozorovala jsem, že mám jedno děvčátko nezapsané. Ptala jsem se jí, jak se jmenuje. Prý Mařenka Humenecká. Ostatní děti však křičely, že sa volá Lúkova. Pozvala jsem děvče z vyšší třídy, abych zjistila, mám-li ve třídě Mařenku Humeneckou nebo Lúkovu.
Starší školačka však tvrdila, že Mařenka se jmenuje Zadkova. Co teď?-- Nezbylo nic jiného, nežli jíti s malým děvčátkem na paseky k její babičce, u níž bydlela. Stařenka mi ochotně vysvětlovala, že matka děvuchy slouží na Hané a že sa opisuje Krčmova.-- Tak prosím: Humenecká, Lúkova, Zadkova, Krčmova.--
Mezi kluky byl čiperný ogara, který slyšel na jméno Tona Bačů. Řekla jsem, že ve škole mu budeme říkat Antonín Horsák. " Tož, děti, jak se jmenujete?" A všichni sborově odpověděli: " Antonín Horsák!" " Pověz mi Horsáku, jak se jmenuješ?" A odpověď zněla: " Tona Bačů!!" Dodnes zůstává Tonou Bačovým, třebas jest již tuším-- ženat. Takových přiléhavých názvů a jmen najdeme v každé dědině mnoho.

III. Jména předmětů.
Valach dovedl vytvořiti nejen přízviska, nýbrž i jména předmětů kolem sebe a to taková, že plně charakterisovala jmenované věci, ať už v domácnosti, v hospodářství, v řemesle, v přírodě.
Takový šklébík svítil v kuchyni jako by šklébil.--Bluščka nesvítila, jenom bluščela. Roztéčka, kterou vykružuje Valach ozdoby na stolcoch, tragáčkoch a vozíčkách, věrně vyjadřuje činnost a práci, kterou roztáčením vykonává.
Zajímavý je původ valašského úsloví: Hledíš jak žaba z kýšky!! V dřívějších dobách měli ve valašských chalupách nádobí pomálu. Někde stála v zahradě mléčná studánka. Do země zapustili kadllbek a přikryli stříškou. Do studánky slévali mléko a sbírali s něho smetanu, mléko pak nechali zkýščit. Není divu, že se někdy octla v kýšce i žába.----

IV. Bohatost ve výrazech.
Jak jsem řekla, bohatost přírodní krásy má snad vliv na bohatství řeči.
Hanák zná z ptáků na poli jen kavoně, ale Valach zná každého malého zpěváčka -- pozná ho podle letu, zpěvu i hnízdění a dovede ho pojmenovati i dvěma jmény. Pozoruje konipáska v mělkém potůčku-- říká mu třasořitka nebo třasichvost i pliska.
Chocholouši říkají trpělka neb trpěluška, strnada nazývají vyščéřákem nebo strnadlem.
Kravička živitelka má mnoho něžných jmen: Dvoruška, Stračenka, někdy zas Okaňa, Babuša, Rohaňa nebo Stračena.
Na stráních, vysokých mezích a na cestách hýří horská příroda všemi barvami květů. Jimi zdobí děvuchy nejen nedělní stůl, nýbrž i svatý obrázek na stromě u cesty.
Pro každou bylinku našly cérečky vhodné jméno: Protěži písečné říkají kočičí tlapky, pomněnce-- rybí očko, bice jarní -- Pánbíčkovy ručičky, kohoutku lučnímu -- slzičky Panenky Marie, mochna stříbrník je černobýl, šťavel se jmenuje zaječí zelé a čemeřice je černý kořének.
A tajemná říše přírody-- říše rostlin a bylin -- obetkaná tolika pověstmi a pověrami pomáhá i tehdy, když už lidská pomoc je slabá. Některé byliny léčí nemoci. Vrátečka dává se kravám na žvánek. Turánek otvírá zámky a pomáhá k pokladům. Čarovný posed přináší užitek z devíti dvorů.
Ze zahrad až do příkrých strání rozběhlé ovocné stromy rostou i mezi výskyděmi na mezích. Každý strom dostal své jméno stejně tak , jako mají lidé ve vsi svá přezviska. Podle místa, kde roste, podle tvaru, velikosti a podle ovoce, které nese. Za humny roste Záhumenka, na trati Radzbány se daří jablka Radzbánky, za maštalí stojí Maštálka, po žních zrají hrušky ovesničky a na osamělé hrušni na mezi jsou Mackůvky.
V. Poměr Valacha k přírodě.
Poměr Valacha k přírodě je naprosto jiný, než je tomu u ostatních kmenů. Zmiňuje-li se o kopci, praví o něm podle toho, jak je vysoký: vrršek, vrch, vršisko; kopeček, kopec, kopčisko; hrrbek, hrb, hrbisko: horka, hora, hořisko.
A každý kopec opřádá bájí, pověstí a věří, že se mu podaří najít v hoře ukrytý poklad.
Bájemi opředli naše posvátné hory Radhošť i Kněhyni. Oživili je pohanskými knězi a kněžkami. Vzpomeňme jen na společné slavnosti a tance, které zaznívaly z vrcholu hory Tanečnice.
Znáte jistě pověsti o vizovské Janově hoře a o zlínské Babě.
I malá dědinka Držková opředla své hory bájemi. Tak prý hora Májová sa otáčá na zlatém svořeni, v ní sedí stříbrná kačena na zlatých vajcoch a vyletí prý Valachom na pomoc, až jim bude najhůř.
V Sýkornici je zase ukryt hrozný drak, který spí. Když se probudí a protahuje se, celá hora se otřásá a hučí.
Pod Holým vrchem stávala v dávných dobách dědina Horní Držková. Ta prý byla prokleta, propadla se i s kostelem. Na svatého Marka prý je tam čut zvony břáňat.
Fantasie a básnické nadání Valachů -- dětí přírody -- je podporována bohatým slovníkem a samorostlými výrazy našeho nářečí. I v prosté mluvě najdeme tuto bohatost: Dveře se na příklad nejen otvírají, nýbrž také odchýlí, rozhéří a rozglábí. Valach obtúlá, t. j. nábožně políbí o Velkém pátku Pambíčka v kostele, políbí mamince ruku a polúbí v hanlivém významu.
I všedním věcem dovede dát mnoho jmen. Na nohou nosí, počínaje od krbců: krbály, bagančata, ňančary, střívje, škarbaly, škrbály, boty, holénkovice, papuče, papučky a papučiska.

VI. Úsečnost a dramatičnost řeči.
Valach se dovede živě rozhovořit. Bohatostí výrazů odívá své vypravování do roucha poesie. Ale zase úsečně, někdy i ostře a mnohým úslovím zvyšuje dramatičnost líčené události. Užívá krátkých hlavních vět a tím zaostřuje spád děje.
"A já, otoča sa, ten tam dom!" Nebo: Koza devatero na jeden bobek. Úsloví praví: Tvářka není lhářka. Pěkné je pořekadlo: Vančica- měkčica, Brdo-- tvrdo. Vančica je kopec na jih od Držkové. Po každé, kdykoli zavál vítr od Vančice, přišel odměk, zahučalo-li Brdo, přišla zima.
Vedlejší věty zkracuje Valach přechodníkem :
Buďa tebú, nechál bych ju.-- Čuja tu chválu, dožrál sem sa. -- Viza, že jde do tuhého, dal sa do prošáka. --Kráva pasa nezežere hřebík.
Jadrnost valašského nářečí lze poznat z výroku stařenky Šimonové. Kdysi jsme postavili v zahradě besídku a pokryli ji jedlovou korou. Stařenka jde po silnici, pohlédne do zahrady zastíněné Vančicí, podívá se na besídku a praví: " Tej už tam dávno svěčalo!"

VII. Povaha lidu.
Valašská půda je kopcovitá a naše povaha je téhož rázu. Valaši jsou chorelici, ať v radosti, žalu, v přízni nebo odporu. Více však je vážnosti a zádumčivosti. Narodili jsme se v skromných poměrech a skromnými poměry se prodíráme po celý život.
Valach dlouho snáší příkoří, ale když má urážek po krk, propukne jeho hněv. Běda tomu, pro koho Valach uroní slzu, aniž je toho hoden. Má-li však někoho rád, dušu by s ním rozdělil.
Když se rozveselí, nezná míry. O hodech slyšíme často: "Čí sú to hody?" a škráb po stěně... V takovém případě nepočítá baněčky a rád si vypije aj na ščútrobu. Omlouvá se:
            Nato gořalenka na svět přišla,
            aby starost z hlavy vyšla.
            Páni paničky majú,
            ty jim porúčajú.

V dobré náladě se chlubí:
            Jak já jí vyzungnu baněčku,
            pěknú si zazpívám pěsničku.
            A my enom roby máme,
            ale my jim porúčáme.

Veselost a bujarost přechází až do lehkomyslnosti. Ve všedním životě dostává se přes těžká životní úskalí lehčeji: A šak, zas jaksi! Jaksi bylo, jaksi bude! Nebo: Doma latu na latu bije a příďa do hospody pije!
I ve svatební písni najdeme rys lehkomyslnosti:
            Neboj sa, Haničko, u Janíčka psoty,
            vyhrňa rukávy, hybaj do roboty!
            Neboj sa, Haníčko, u Janíčka hladu,
            majú tam zahrádku a v ní kozí bradu! !

Ve šťastné pohodě skály láme a hory přenáší, ale v neštěstí věší hlavu a oddává se ochablosti. Propadá hloubavosti, nevrlosti, skličuje se světobolem.
V chalupách není kdy na stesky. Boj o skývu chleba dává zapomenout na měkkost srdce, aby nepropukla. A projeví-li se, pak je to živelná bolest, je to rozpoutaný vztek přírodního člověka.
Pak je ve výrazech nevybíravý! ! " Když haňá, aň sviňám by sa do koryta nehodíl! ! " Říká: Zdálky sa zdáš hlúpý a příďa bližéj akorát! Do čeho to Pánbu dušu strčíl! Nebo: Hlúpý jak staré boty. Chlap jak vrabec a ježí sa jak bosora. Z téj jeho řeči si ani na latu nevybere.

VIII. Valašský věk.
Charakteristickými pořekadly, úslovími a písněmi doprovází Valach celý lidský život, od kolébky až do hrobu, ba i za hrob. V životě jsou prý tři nejdůležitější období, v nichž je člověk divný -- jiní říkají, kdy prý zhlúpne: ta období jsou: Když sa narodí, když sa žéní a když umírá.
Valášek je vítán na svět smutně:           
            Když sa Valáše narodí,
            matka ho oknem vyhodí.
            Vyhodí ho napřed nohama,
            živ sa, Valáše, horama!

I při veškeré lásce bývá výchova poněkud tvrdší. Chásňa je svěřeno starší cérce nebo ogarovi, kteří se neohlížejí na nějakou bouli nebo škrabanec.
S malúchem na zádech prolézají půdy, křoviska, stráně a přitom ještě dávají pozor na pasoucí se kozičku.
Stane se, že někdy brdúcne o kameň, špláchne do vody, vyšprnčí sa z ruk, ščrrká v potoku, ve zhlani, džgá do vosího hnízda, poprrlí sa v kopřivách -- a začne žgrandžat.
Když je toho mladému vychovateli už mnoho, mlaždží uřvanca po hubě -- a je pokoj!
Cérky a ogaři rostou i při skromné skývě chleba jako z vody. Je třeba většího dozoru:
            Ohýbaj mňa mamko, dokáť su já Janko!
            Až já budu Jano, neohneš mňa, mamo! !
Ogaři dospívají v chlapce, radost pohledět! Urostlé jak jedle a rovné jak svíce. Zpěv jejich už nezní se strání z paše, ozývá se v podvečer v dědině a nese se pod okénka zdobená rozmarýnou.
Z nich vyhlédají cérečky, jedná pěkná jak obrázek, druhá jak satorejka, jiná s něžným ( ruměncem) nachem v líčku jak majolenka. Málokterá odolá, aby se nepřipojila ke zpívajícím chlapcům. Vždyť vlahé jarní a letní podvečery patří mládí!
Každé dívčí srdečko mocněji zabuší, když uvidí svého vyvoleného při muzice. Jak krásné obrazy to musely být v dobách, kdy chlapci v bílých huněných nohavicích a děvčata v prostém, ale malebně zladěném kroji vířili v kole, vedeni rytmem houslí a cymbálu v nádherných valašských tancích a rejích!
Krása prostá vyjádřená v písni:
            Kady je Janíček, kady je vedený,
            všady za ním roste rozmarýn zelený,
            Kady je Hanička, kady je vedená,
            všady za ňú roste fialenka modrá!

A nebylo už v dřívějších dobách nad valašské cérečky,-- vždyť se o ně i čerti pokoušeli!
Víte přece, že v Lidečku čert pro pohlednú cérku skaly přenášal, aby obrátil vodu hore Lidečkem. A Horní Držkovou prý také čert pro Valašenku zničil.
Láska se dostaví nečekaně, někdy náhle: Pro milú třeba zahynu, pro milého nic těžkého!
Ani se nenadáme a mládenci zvou vás na svatbu:
            Přátelé milí, nebuďte zhnilí!!
            na svatbu k nám přiďte,
            jídlo a pití si doneste!

Svatba je prý nejdivnější doba v lidském životě. Proto je obetkána tolika krásnými zvyky, pořekadly, vyšperkována zpěvy a oslavena tanci. Pořad a projevení svatby jest nejkrásnější opera, umělecké dílo, jemuž nic podobného žádný umělec, žádný genius dosud nesložil. O valašské svatbě dalo by se dlouho povídat.
Květnový sňatek je nešťastný: Svaďba v máji volá na máry. Na počasí se však nemusíme ohlížet. Neboť: prší-li, budeme mít všeho hojnost -- a je-li den slunečný, bude manželství spokojené.
Nevěsta nechť si nebere modré šaty do kostela. Měla by pak v manželství modrá záda.
Celkem můžeme říci, že u nás nejsou svatby spekulačními podniky. Valaši se berou z lásky:
            Aj , dúbí, dúbí, zelené dúbí,
            vzal si Janíček, co sa mu lúbí.
Ty naše dřevěničky s medovou barvou, třebas jsou malé, přesto obsáhnou velkou lásku i štěstí.
I když dojde na to:
            Poščaj fajku, daj tabáku a 
            sirku máš ? ?
Někdy však přece starost a tvrdý život ohne kdysi šikovného ogaru:
            Poznat, poznat, kerý je ženatý,
            poznat, poznat, kerý je ženáč!
            Má gatiska po patiska,
            klobúčisko klapatý!

Starost o množicí se statek ve chlévě a děti u stolu přidává práce. A děckom sa daří najlépe v krrdeli.
            Veď jeden ragan sa nikdy
            jaksapatří nepovede.
Pánem v domě zůstává hospodář. Sedí v čele stolu, začíná jídlo hlasitou modlitbou a dělí rodinu masem.
Přijde-li do domu host, aspoň chleba si musí ukrojit, neboť kdo by chlebem pohrdl, těžce by urazil. Hospodyně ho pobízí:
            Krájejte si dokola, aby sa dokola rodilo.
I souseda zvou ke stolu:
            Poďte s nama k obědu!
A host odpoví:
            Obědvajte s Pánem Bohem!
Valaši rádi poskytnou i noclehu a ráno zvou na snídaní:
            Kde sa spí, tam sa aj jí!
O jídle nařizuje valašský mrav:
            Stoja jíja žebráci, seďa domácí a leža sekáči.
Náhodný host rád přiloží i ruku k dílu a vypomůže při práci, protože:
            Modli sa, nemodli sa, z prázdnej míse
            nenajíš sa.
Příborů je málo, vidliček se neužívá. Najlepší sú ty pětiprsté. Pohančená kaša se nejlépe nabírá lžicí, pohančený chléb ani krájat nemusíš a zelé se zemákama sa nájlepší nabířú lžicú. A to je nejdůležitější jídlo od Martina do Jána a od Jána do Martina.
            Zemáky a zelé -- živobytí celé.
V zimě je dobře jest zelé, když je k němu uzené, když si zabije ušípanca.
V neděli se přinese na zapití pivo nebo hospodář natáhne koštýřem burčáku, ve všední dny chutná i voda z kadllbka. Na vaření se bere voda i z potoka, protože prý sebehorší voda, přejde-li devět kamenů, je čistá a zdravá.
Po čtyřicítce prý přichází člověk do psích let. Z chlapa je ještě chlap, ze ženy ještě súseda. Ale na starost je z některé robky aj čaroděnica. Ta pomáhá i škodí -- jak to kdo vezme.--

Pověry                
zaujímají velkou část duchovního života horalů. Žijí dosud a nebudou tak snadno vymýceny.-- Ostatně pověry měly do sebe kus náboženské morálky i lidské výchovy a morálky.
Hospodyně nechtěla půjčit osobě podezřelé z čarodějnictví předmět ze chléva nebo hrudku másla, aby potlačila spoléhání na cizí pomoc a odučila žebrání. Pověsti o vodníkovi a bludičkách byly malým dětem výstrahou, aby nechodily k vodě.
Řekne-li matka synáčkovi, aby nekopal do trnože, poněvadž tím kope rodičům hrob, chlapec dřív poslechne, než kdyby mu vykládala, že poškozuje nábytek. Klobouk nesmí klásti na stůl, aby na louce neryly krtice. -- Jistě je v tom kus estetiky!
Plenky se nesměly sušit na plotě, aby sa v nich kočka nevyválala. Dítě by se pak protahovalo, až by dostalo úraz. -- Tedy zase kus hygieny!
V době, kdy prý je už člověk jenom na opícu, odcházejí valaští staříčci a stařenky na výměnek. Zůstávají většinou s hospodářem u stolu a konají tu nejzasloužilejší práci: Vychovávají vnoučata. Vyplnili svůj životní úkol, ale vyrovnaní se životem neujídají zadarmo chléb. Pomáhají i při těžkých pracích. Znala jsem v Držkové starého Zadkového, který ve svých devadesáti letech roznášel po Hané dřevěninu.
A kteří jdou na výměnek, nezůstávají opuštěni. I tam je vnoučci najdou. Když se však dlouho neobjevují, stařenka div nevyhledí z tesknoty v okně díru.
Třeba jsme na horách Bohu blíž, přece jsme chybující. Na některého hospodáře se hodí přísloví:
Výminkář má jediné právo. Když ho hospodář hodí do bařiny, má právo vylézt.
Majestát smrti tlumí hýřivou obraznost, krotí projevy, mírní úsudek a Valach zahloubává se více do náboženských úvah. U mrtvých sousedů scházeli se dříve nejvážnější občané na hodinky za mrtvé. Četli žalmy a čtení z knihy Jobovy.
Při určitém verši prý se zemřelý v rakvi pohnul. -- O nebožtíkovi se mluví shovívavěji a nezapomene se dodati: Pánbu mu daj radost věčnú! -- nebo Pánbu mu tam odpusť! -- podle toho, jaký to byl člověk.


Závěr.
Naše nářečí, stejně jako kroj, rychle mizí. A není moci, která by ten zánik zadržela. Naší úlohou jest, zachytit z valašské mluvy to, co dosud žije: píseň, pohádku, pověst, pověru, pěkné úsloví, krásný výraz, lidové názvy předmětů, nářadí, -- stejně jako stylistickou krásu řeči a to nejen z denního rozhovoru, nýbrž i z besedování, které se může nazvat kulturním svátkem.
Z takového besedování čerpali naši valaští sběratelé, spisovatelé a básníci. Máme jich tu na Valašsku mnoho, že mi nelze všechny vyjmenovat a zabývat se jejich záslužnou prací.
Velký úkol už v tomto směru vykonaly také časopisy Naše Valašsko, Podřevnicko a Kravařsko. Jejich úroveň je více než krajinská.
Končím s přáním mnoha zdaru v této práci a budiž provždy naším heslem:
            Žij, rostiž, mohutniž,
            v prvním nadšení
            a s bouřným plesem
            ti, milé Valašsko,
            myšlenky, krev, sny a skutky nesem,
            bys šťastno bylo a velké --
            všichni chcem! !