Stalo se před...

Říká se, že historie je učitelkou života. Proto bychom také my rádi v této sekci pravidelně připomínali zajímavá výročí událostí, které se v naší Držkové udály a na které bychom neměli zapomenout.

25. 4. 2017

STALO SE PŘED… asi 580 lety

Propadla se Horní Držková (kolem roku 1437)

Dne 25. dubna - na svátek Sv. Marka - lze podle pověsti v pravé poledne v držkovských Hutích slyšet "břáňat" tedy bít zvony z propadlé dědiny Horní Držkové (písemně doložené již r. 1391 a zaniklé kolem roku 1437). Stalo se tak v den sv. Marka, patrona kostela, zásluhou zlého čerta, který prohrál ruku krásné Mileny s jejím milým Ondřejem. Celou pověst o propadlé dědině i tzv. grůňském čertu zapsal řídící učitel Augustin Jančík v roce 1940. Malá ukázka jeho rukopisu díla Pohádky a pověsti z Držkové:

20. 4. 2017

STALO SE PŘED… 70 lety

Zemřela Františka Jančíková - Minaříková (20. 4. 1947).

Přesně dva dny po svých padesátých narozeninách zemřela po těžké nemoci řídící učitelka Obecné školy v Držkové Františka Jančíková. Františka působila v Držkové od roku 1924 do roku 1941, kdy se spolu s manželem Augustinem Jančíkem přestěhovali do Všetul do Holešova, kde Augustin získal místo řídícího učitele. Spolu s sebou tajně odvezli a uschovali také obecní kroniku Držkové, kterou psal Augustin, čímž se zasloužili o její zachování před jistým zničením. Všechny kroniky musely být v době Protektorátu odevzdány na Oberlandratu v Holešově. Kroniku navrátila obci vdova (druhá manželka Augustina) Emilie Jančíková. Ani po ukončení druhé světové války se paní Františka Jančíková nedočkala vydání svého životního díla – monografie Valašská dědina Držková, protože ji trápilo zdraví. Zemřela po dlouhé nemoci 20. dubna 1947. Zádušní mše byla konána v poutním chrámu Narození Panny Marie ve Štípě a sloužil ji Františčin bratr František Klemens Minařík, představený řádu františkánů v českých zemích. Rakev s ostatky byla smutečným kočárem taženým koňmi převezena na štípský hřbitov, kde byla Františka pochována. S Fanynkou, jak se Františce mezi nejbližšími říkalo, se přišlo rozloučit velké množství lidí a osobností, průvod tvořili také žáci ze štípské školy. O smrti informovaly i národopisné časopisy. Při ročním výročí úmrtí (1948) vyšel v časopise Podřevnicko vzpomínkový příspěvek pana Jaroslava Žíly. Zaposlouchejme se do jeho vzpomínek:

„Vzpomínám prvého seznámení s pí F. Jančíkovou. Bylo to někdy r. 1937, když na svých toulkách za motivy valašských štítů a lidovou architekturou zastavil jsem se jednou v držkovské škole, o níž zasvěceným bylo známo, že tam působí pedagogové, kteří svými obozy příkladně vedou. Usměvavá, hovorná, vtipem sršící paní Františka Jančíková dovedla získávat. A hned toho dne bylo zpečetěno přátelství duší i redukční, jež oboje pí Fanynka, jak byla blízkými zvána, nezklamala. A pak už to byl styk sice sporadický, ale trvalý. Vzpomínám také jejich iniciativních zásahů o národopisném kurse ve Zlíně roku 1941, její přítomnosti, byť jen posluchačky, na národopisném kurse v Holešově a nemohu opomenout její radosti, s níž slíbila a také uskutečnila přednášku na téma: „Krása mluvy valašského lidu“ na národopisném kursu pořádaném Krajinským musejním spolkem ve Vizovicích r. 1943. Podřevnicko nemůže být dosti vděčno této geniální ženě a splatí jen malou vděčností, jestliže bude otiskovat stati z jejího národopisného a lidopisného materiálu, sebraného z lásky k Valašsku a jeho lidu.

Paní Františka Jančíková psávala také do „Vlastivědného sborníku župy olomoucké“ a do „Českého lidu“. Hned po válce, sotvaže povolilo vypětí nervů a klid začal být předpokladem k tvořivé práci, ozvala se dopisem a otázkou: „Kdy a zda bude opět vycházet Podřevnicko?“ Její idealismus zůstal vitálním a tvořivým až do konce. Přes těžké operace, jimž se musela podrobit, žila vírou i nadějí v krásu. Její životní optimismus byl tak silný, že nejenže se bránila, ale snad ani nepozorovala, jak zlá nemoc stravovala nemilosrdně a urychleně její vnitřní orgány.

Několik dní před smrtí vstala z lůžka a podpírána svou sestrou přešla pokojem k oknu. V tu dobu letěly asi vzpomínky její k rodišti Kostelci a jistě i k Držkové. Ovanuta silou rašící vesny, roztáhla obě ruce, jakoby chtěla objat dálku a větou: „Bože, to je krása…“ rozloučila se s krajem milovaným. Onoho posledního dne, když odešel lékař, který přicházel, aby poskytl ulehčení v bolestech, řekla ještě svým drahým, jak tak často před tím: „Zdřímnu si…chce se mi spát…“ Brzy potom, co měkký, usmířený tón opustil rty a jako stříbrný šíp pronikl pokojem do nedělního, jarním vzduchem prosyceného odpoledne, aby letěl dále k etheru a tam splynul v kosmickém souzvuku lidskému duchu i sluchu nepoznaného hymnu věčnosti, dotlouklo i její srdce.“

18.4.2017

STALO SE PŘED… 120 lety                                        

Narodila se Františka Jančíková-Minaříková (18. 4. 1897).

Významná osobnost, jejíž silný kulturní a společenský vliv je v Držkové dodnes citelně znát, se narodila před 120 lety v rolnické rodině v Kostelci u Štípy. Ještě za doby studií na Učitelském ústavu v Brně působila jako vychovatelka v hraběcí rodině Seilernů na zámku Lešné. Svým půvabem, lidským vystupováním a velkou pílí si získala přízeň nejen celé hraběcí rodiny, ale i mladého pana hraběte, který ji dokonce požádal o ruku. Skromnost, ale také láska k dětem, vlasti a národu ji však velela pokračovat ve studiích. Sen stát se učitelkou se jí plnil hned po úspěšném složení maturitní zkoušky. Po krátkém působení ve škole ve Štípě a v Kašavě, nadešel velký zlom v její kariéře i v osobním životě. Dekretem byla dne 18. srpna 1924 ustanovena řídící učitelkou v Obecné škole v Držkové. Krásné prostředí tohoto koutu Valašska Františku učarovalo a velmi brzy započala pracovat na zachycení rázovitého života ve valašské vsi ve svých článcích a přednáškách. V Držkové potkala také učitele Augustina Jančíka, neméně zapáleného do národopisu, dějin a tvorby sbírek ústního i hmotného dědictví, kterého si v roce 1933 vzala za muže. Za působení manželů Jančíkových začala Držková kulturně vzkvétat. Spoluzakládají držkovské ochotníky (pro které Augustin píše hry a také režíruje), vedou dětské divadlo, pořizují loutkovou scénu. Pořádají výstavy, výlety a přednášky nejen pro děti, ale i pro rodiče. Finančně podporují mnohé další aktivity v obce, mimojiné také stojí při založení hasičského dobrovolného sboru v obci (Františka patronkou ruční stříkačky). Za ředitelování Františky dochází k nákladné dostavbě budovy školy, Augustin byl zase jmenován prvním obecním kronikářem. Nejzáslužnější byla ale jejich činnost sběratelská, díky níž se jim podařilo písemně zaznamenat vzácné údaje z dějin obce Držkové, zeměpisných poměrů, geologie, botaniky, tradic, nářečí, folkloru a mnohých dalších oborů. Výsledky mnohaleté práce Františka Jančíková publikovala v řadě článků v tehdejších národopisných časopisech a několikrát i v odborných kruzích přednášela. Vrcholem její tvorby pak byla rozsáhlá národopisná monografie „Valašská dědina Držková“ (z r. 1936) doplněná desítkami kreseb jejího manžela, kterou se podařilo poprvé vydat v roce 2015. Také Augustin Jančík byl tvořivý, kromě divadelních her (nejznámější je hra Zbojníci), napsal knihu Pohádky a pověsti z Držkové (z r. 1940), která se dochovala dodnes pouze v rukopisu. V současnosti se uvažuje o jejím vydání.